Škola     Hudební obor     Taneční obor     Dramatický obor     Výtvarný obor     Soubory     Projekty  
BAROCCO AGGIORNATO
Kdo jsme...?
Naše vystoupení
Jak hrajeme
Řekli o nás
UNDISTORTION
Kdo jsme...?
Naše vystoupení
Jak hrajeme
Řekli o nás
TOMBAND
Kdo jsme...?
HA-KAPELA
Kdo jsme...?
Naše vystoupení
MINIMUSIC
Kdo jsme...?
Naše vystoupení
Řekli o nás
Napsali o nás
PERNŠTEJN TRIO
Kdo jsme...?
Řekli o nás
Naše úspěchy
Jak hrajeme
CORPUS NOVUM
Kdo jsme...?
Naše vystoupení

Přihlášení
Uživatelské jméno
Heslo
Výroční koncert Ha-kapely v roce 2011

Úvod

V pátek 20. května 2011 se v tišnovském kině Svratka uskutečnil pravidelný koncert Ha-kapely (= Havlíkovy kapely). Výjimečný tím, že 1. uzavřel celou jednu decade její pravidelné koncertní činnosti, 2. představil první Digital Video Disc (DVD) této kapely a 3. zúčastnil se ho vzácný guest - spřízněný LSDa (= Lomnický sbor disharmonických amatérů).

To vše bylo pádným důvodem pro sepsání zprávy. Měla být důkladná, elaborate. Měla být i hodnotící, evaluational. Měla být a měla toho mít spoustu. A tak bylo nutno obětovat osobní time management na hodně a hodně dlouho. Na předlouho. Ach jo.

Ha-kapela a LSDa se rozdělily o celkem patnáct čísel programu v poměru deset ku pěti čili dva ku jedné čili jedna ku půl. Bylo to na třídílném půdorysu vyjádřeném in concreto postupem Ha-kapela - LSDa - Ha-kapela, in abstracto písmeny A - B - A. Spokojeni mohli být všichni příznivci pravidelných životních tvarů. Koncert trval přesně 1 hodinu 33 minut a 52 vteřin. Tu zas mohli být spokojeni všichni jejich odpůrci. Náš zákazník - náš pán. Tak i tak. Nice.

Většinu programu tvořila tvorba severo-amerických skladatelů, ať už to byli evropští či afričtí immigrants nebo původní inhabitants. V menší míře je následovali skladatelé latinsko-američtí a čeští. Hlavní tématem - jak jinak - byla láska v různých jejích podobách. Love stories, love songs. Oh yeah.

Za jménem skladatele (nebo skladatele a básníka) v závorce bude vždy uveden rok prvního zásadního provedení písně nebo nástrojové skladby, buď na koncertě či desce.

Ha-kapela

Ha-kapelu vytvořil, k výkonu připravil a z povzdálí její supervision prováděl kapelník Ladislav Havlík. Kapela vystoupila v sestavě Naďa Bartoňková (klávesy), Jan Brdíčko (zpěv), Zuzana Brdíčková (zpěv, flétna), Jan Bytešník (bicí), Roman Havlík (altsaxofon, tenorsaxofon), Markéta Havlíková (klavír), Jan Lukas (trubka), Jan Pařízek (altsaxofon) a Marek Šikula (baskytara). Součástí kapely byl dívčí pěvecký sbor ve složení Zuzana Brdíčková, Anna Buterinová, Viktorie Floriánová a Martina Smolíková. Program Ha-kapely slovem provázel Vojtěch Hanák. Strong line-up!

Koncert rámovaly nástrojové skladby.

Rock and roll "Raunchy" (Bill Justis a Sid Manker, 1957) byl průkopníkem rocku jako nezpívaného žánru. Zapsal ho do dějin známý riff (chcete-li, ground) kytary s opakujícím se půltónem vzestupně. Překlad slova "raunchy" jako "prostopášný" nenahradí teenage slang padesátých let ve významu good. Borec. Kanón. Páka. Nástrojový jazz "Cantaloupe Island" čili "Ostrov Cantaloupe" (Herbie Hancock, 1964) je vlajková loď Ha-kapely v nezaměnitelné úpravě s tepajícím chřestidlem. (Všechny méně výrazné úpravy, jež neodpovídají původnímu znění a znění Ha-kapely, srovnej na YouTube.)

Nástrojový jazz i později tvořil žádoucí protiklad vůči písním.

Pohodová "Balboa Avenida" - "Bulvár Balboa" (Boris Urbánek, 2007) je názvem shodná s označením nejmodernější avenue města Panama City (Republic of Panama). "Memphis Underground" - "Memphiské podzemí" (Herbie Mann, 1969), skladba podobného druhu, pochází ze stejnojmenného alba, na němž se (v jiné skladbě) podílel český kontrabasista Miroslav Vitouš. Proslulý nástrojový jazz fusion "Birdland" (Joe/Joseph/Pepe Zawinul, 1977) střídmě ozvláštnil dívčí pěvecký sbor. Skladba dostala název podle pověstného night clubu na Manhattanu. Skladatel si ve své rodné Vídni časem pořídil jeho hezkou napodobeninu. Ne Manhattanu. Toho night clubu.

Nástrojové skladby byly střídány písněmi. Všechny solo pěvecké party přijal osvědčený Jan Brdíčko.

Táhlý a stupňovitě opakovaný nápěv u jazz musical song "All the Things You Are" - volně "Vším tím mi jsi" (Jerome Kern a Oscar Hammerstein, 1939, druhé příjmení vyslov pevninsko-evropsky "hamrštajn") je schopen přivést dějinami poučeného posluchače až před barokní nebo klasické adagio. Jak zde nevzpomenout proslulého Hugo Riemanna, zasvěceně odhalujícího intimo a privatissimo v hudbě?

Nositel mnoha hudebních cen Stevie Wonder byl v programu zastoupen hned dvakrát. Je to dobře, ve svých skladbách volá po spravedlnosti a radosti ve světě. Liberté, égalité, fraternité: to samozřejmě ano, ale také pleasure, please. Jeho funky jazz "Superstition" - "Pověra" (1972, 1) podpořil výrazný elektro-robotický riff (chcete-li, ground). Hru zpěváka Jana Brdíčka se slabikami - scatting - opakovalo z poloviny již dospělé obecenstvo s nadšením dětí batolecího věku. Naopak hip hop "Pastime Paradise" - "Zábavný ráj" (1976, 2) provázelo chřestidlo, tvoře osvědčený drive.

Na koncertu nechyběl soul - hudba vycházející až ze dna duše.

Známý "I Feel Good" - "Cítím se dobře" (James Brown, 1965) s pověstným vstupním "Wo!" je vyjádřením zdravé chlapské (dosud) nezkalené radosti ze ženy. Skladatel za své tehdy nevídaně divoké performances dostal přezdívku Mr. Dynamite. Jak kdysi dávno postřehl slovutný Johann Mattheson, má-li se skladba zalíbit, musí mít v sobě cosi, co každý už zná. Lze uvést názorný příklad z hudby tohoto koncertu. Rock "Raunchy" (1957) ve svém známém motivu opakuje půltón vzestupně, naopak soul "I Feel Good" (1965) v tom svém sestupně. A proto: jakmile už jednou známe půltón vzestupně - a on se nám líbí, nově sestupně se nám zalíbí taky. Jak jednoduché! Další soul "Unchain my heart" - volně "Nechej mě jít" (Bobby Sharp, 1961), který provázely úderné echoes dechových nástrojů a dívčího pěveckého sboru, měl drive ze všech výše zmíněných skladeb asi vůbec největší. Tady už bylo zkaleno řádně. Skladatel psal hudbu v době svých drogových raušů. V touze vyvázat se ze vztahu, v opojení blížící se svobodou. U spoutaného řetězy to lze pochopit. ÚÚÚ!

Ha-kapela od začátku až do konce "běžela" tak, jak u ní bývá zvykem. To znamená taktfest und sicher jako švýcarské hodinky. (Ty originální, ne padělek z Čínska.) Nástrojové sekce měly správný sound i balance. Ve zdařilých improvisations dokazovala mládež - young jazzmen and jazzwomen - letitý cvik i vliv Ha-kapelníka. Jen namátkou lze připomenout dechové nástroje (Sharp), klávesy (Mann) nebo klavír (Kern a Hammerstein).

Sólista Jan Brdíčko vynikal pěveckou zběhlostí i výrazem: jednou jako uhlazený gentleman (Kern a Hammerstein, Wonder 2), podruhé jako drsný macho (Wonder 1, Brown, Sharp). Na výbornou zvládl též chřestidlo dodávající drive.

LSDa

Smíšený dvanáctičlenný sbor vedla jasnými pokyny sbormistryně Barbora Pavlišová. Sbor doprovázelo trio ve složení Ladislav Havlík (klavír), Roman Havlík (altsaxofon) a Saša Harvan (baskytara). Menší nástrojové obsazení dalo vyniknout dílčím pěveckým sólům i plochám vícehlasu, jež v některých okamžicích až braly dech.

Píseň a rumbu "Bésame Mucho" - "Líbej mě víc" (Consuelo "Chela" Velázquez, 1940) napsala slavná mexická skladatelka - female wunderkind - podle části pramenů už jako patnáctiletá (1931). (Tak to, pánové, dopadá, když něžné pohlaví je málo líbáno. Nezbývá mu pak, než si to vynahradit jinak. Třeba i písní.) Pobídka moderátora Ha-kapely, aby LSDa pohnul s programem ("Už zase tečeme!"), byla dozajista tactless. Na druhou stranu měla písni dodat žádoucí impulso. Provedení bylo eager and juicy. První vstupy vícehlasu daly tušit dosud netušený potential sboru.

"Sonet číslo 14" (Dada Klementová a William Shakespeare, 2000) nezapřel svůj hudební předobraz - hip hop. Napůl rap (= "hip") a napůl simple singing (= "hop"). Sólisticky zde zazářil Kamil Vašica. Škoda, že jsme od mnohostranně činné soudobé brněnské skladatelky z jejího původního díla "Sonety - Hamlet - Vyznání" nemohli sluchově "ochutnat" vydatnější portion. Snad příště.

V oslavném jive na jávské coffee and tea nazvaném "Java Jive" (Ben Oakland a Milton Drake, 1940) sbor zdařile využíval osvědčené protiklady na způsob žena - muž, zvlášť - dohromady, s - bez, nahoře - dole, a tak dále. Protiklady ještě zesílily se záměrně žertovnou výslovností typu dyslalia, rhinophonia, drunk voice, a podobně. (Jen maličká pochybnost: opravdu to bylo vždy záměrně?)

Až potud jsme vyslechli příjemný pop standard. A pak to přišlo.

V jímavé čistě zpěvní podobě se rozezněla slow bossa nova "The Shadow of Your Smile" - "Stín tvého úsměvu" (Johnny Mandel a Paul Francis Webster, 1965). Kdyby její slova byla more religious, pak by tato podoba mohla být označena pokynem a capella ve všech významech současně. Tak hluboká vážnost až chrámová velebnost zpěvu LSDa vypovídá buď o Bohu, který je Láska, nebo - více světsky vzato - o lásce, která je vším. Nástrahy půltónových postupů v samostatně vedených hlasech byly colossal. Přesto jimi sbor prošel až k poslednímu souzvuku tak jistě, že v klavíru zazněla již jen jeho accurate copy. Provedení této písně - jakož i shora posvěcená klavírní solo improvisation Ha-kapelníka - byly jedním z vrcholů koncertu. (Opět srovnej na YouTube. Tentokrát všechny jiné a méně výrazné sbory ve všech jiných a méně výrazných úpravách.)

Následoval návrat k lehčímu žánru. K písni a sambě "Más Que Nada" (Jorge Ben Jor, 1963), jejíž název podle značně unsurehysterical pavučinových služebníků může v češtině znamenat "Ale nic!" ("To nevadí!"). Táhlé tóny nápěvu - i přes tepající accompaniment a zeměpisnou distance - poněkud připomínají naše grass songs (trávnice). Stručně řečeno: skladba rodáka z Ria de Janeira má v sobě black lidovou samovolnost až green živočišnost rostoucí trávy a takto přesvědčivě vyzněla i její performance. Do budoucna lze ještě doporučit "okořenění" místně příslušnými bicími nástroji (alla Mendes 1966, Soares 1968, atd.) více směrem k brazilské música tropical.

Více trávy!

Show

Show byla samozřejmou součástí všech hudebních čísel koncertu. Nadto se však vyskytly tři výrazné jevy, jichž nepovšimnout si by snad byl mortal sin.

Zaprvé: křtění prvního DVD Ha-kapely.

Mezi vzácnými hosty byli slavnostního úkonu křtu přítomni i štědří sponzoři uvedeného vydavatelského počinu: pánové Petr Peška (Ycnega) a Jiří Zavřel (Bonita). Příběh DVD výstižnými slovy shrnul jeho kmotr Jaroslav Halouzka. Ve své thanksgiving speech zdůraznil, že umění dnes potřebuje takové dobré lidi.

Good, Jaroušku. Very good.

Zadruhé: děkování Ladislavu Havlíkovi.

Bylo to za dlouholetou spolupráci a spojeno s předáváním darů.

Stali jsme se očitými svědky dojemných scén, v nichž se střídaly kissing and hugging Ha-kapelníka vinšovníky obého pohlaví, především pak členkami i členy LSDa. Nebo spíš LSD? Takhle nějak totiž mohly vypadat představy řetězy spoutaného Bobbyho Sharpa v rauši.

Na konci každé jednotlivé scény Ha-kapelník převzal jedno lahvové pivo. A že jich v celku bylo! Už na hraně pro stupínek, který zaplněn lidmi i věcmi prováděl swelling.

Zatřetí: moderování velmi, velmi svérázné.

Barbora Pavlišová, sbormistryně LSDa, se představila též jako moderátorka sborové části programu. Hned úvodem sdělila obecenstvu stroze: "Kvůli nám tady dneska nejste!" To tedy musela být skvělá motivation pro sbor! Údiv vyvolávalo její neotesané loud thinking o chování sboru ("Neukázněný sbor!") i jeho kvalitě ("Po dnešní zkoušce o tom dost pochybuju!"). Sotva se zmínila o výjezdu sboru, všechna expectations svých lidí rázem zmařila: "No to bude strašný!" Dotyčná vytváří svůj humor (???) s kamennou tváří alla Buster Keaton. Tak dobře. Jakého filmu že to byl hrdina? Němého! Chytré(mu) napověz.

Vojtěch Hanák v roli moderátora prokázal odbornou sečtělost i básnickou vynalézavost. Srovnej třeba jeho něžnou "zahrádečku uprostřed kabeláže"! Udivil však něčím jiným. Bez obalu si vypomáhal podivnými oslími můstky, vítal drobné pohromy (stávkující zesilovač, mizející prostor), deptal účinkující ("Takhle vypadá naštvaný zpěvák? To si ještě vyříkáme!"), mátl přítomné ("Dnes je Mezinárodní den meteorologie.") a lákáním obecenstva na pivo dráždil žíznivé nezletilce. (Byl to on, kdo během toho long and hot koncertu vypil vše, čím obdarovali Ha-kapelníka?) Tu a tam se pousmál. Ale nepomohlo to. Vůbec.

Tease může vypadat různě. Toto je brutal tease. A proto milí přátelé moderátoři! Vorsichtig! Vždyť moderator má své svěřence s citem vést a mírnit, ne-li konějšit, hladit a drbat za ušima. Proto vykonejte pokání a napravte se, než vám hudebníci utečou. Slibte, že k nim budete už jen a jen laskaví. Slibujete?

Amen.

Závěr

Ha-kapela je dlouhá léta chloubou Základní umělecké školy Tišnov. Je pravidelným účastníkem celostátních přehlídek a vítězem různých kol celostátních soutěží. Činnost Ha-kapely v rámci školy, Tišnova a jeho okolí byla ojedinělá. Simply unique! Jak za vydavatele jejího DVD - za občanské sdružení TIGAL - připomněl při křtu Mgr. Tomáš Zouhar, ředitel ZUŠ Tišnov a předseda sdružení, původní heslo TIGALu "Cesta k vlastní kultuře" bylo v případě Ha-kapely naplněno.

Ale jaký to paradox! Podstatným obsahem koncertu Ha-kapely i jejího DVD byla severo-americká pop music. The top. Ha-kapele tudíž zbývá a way back. Totiž cesta přes hudbu evropskou a českou, přes moravskou a podhoráckou až k té naší domácí. Tišnovské. Vydá se tou cestou ještě někdy Ha-kapela? Ha? Haha??

"Ať žije!" S těmito slovy a potleskem vzdal zaplněný sál hold Ha-kapele i tomu, kdo se o ni hlavní měrou zasloužil. Hudebnímu upravovateli a hudebnímu tlumočníkovi, kapelníkovi Ha-kapely a kmenovému klavíristovi LSDa, společnému jmenovateli tohoto mimořádného koncertu i našemu vzácnému druhovi v hudbě a umění, učiteli Ladislavu Havlíkovi.

Tak ještě jednou a hodně nahlas: "Ať žije!" Vivat Ladislaus!

A pro úplnost: o zvuk se postaral Mirek Motejl, o světla Petr Humpolec. Bez nich by to neprošlo.

Nooooo way.

Zdeněk Vašíček      
(učitel ZUŠ Tišnov)      

SLAVTE S NÁMI


NAJDETE NÁS







E-ŠKOLA


PODPORUJÍ NÁS